Michaela Přílepková V ulici vedle domu mých rodičů stál v době, kdy jsem byla dítě, nepříliš vkusný betonový sloupek světlé barvy s prolamovanou holubicí. Na sloupku byl nápis ???? ???, který jsem četla prostřednictvím latinky, a tudíž dlouho zůstával pro mě heslem srozumitelným asi jako Abrakadabra. Když jsem se naučila ve škole azbuku, přečetla jsem si, že tam stojí rusky Miru mir – tedy Světu mír.
    Sloupek, zrozený z potřeb tehdejší propagandy, už dlouho neexistuje, ale k ruštině jsem se nedávno vrátila. Je to pěkný jazyk – a jedna z věcí, která mi připadá pozoruhodná, je právě to, že pro svět a mír používá totéž označení. Když se podívám třeba jen jednou na televizní noviny, svět a mír jsou stále vzdáleny celý vesmír od sebe.
    Nemohu zapomenout na dojmy z výchovně–osvětového výletu na hranice Severní a Jižní Koreje v tzv. Joint Security Area, kde není žádná viditelná forma zábrany a prakticky několik kroků od sebe tu stojí denně vojáci obou stran. Dělí je od sebe jen několik kroků přes imaginární čáru, ale ty nikdy neudělají. Zůstanou blízkými ne-přáteli navždy?
    Obdobně silný dojem jsem si odnesla také z jiného místa, kde se na jednom kilometru čtverečním tvořily a tvoří dějiny, z Jeruzaléma. Doslova vedle sebe leží v jeho centru svatá místa tří velkých náboženství. Všechna uznávají Stvořitele a jeho stvoření, v němž člověk je ten nejpodivuhodnější výtvor. Přesto už mnohokrát v rámci vzájemných konfliktů bez výčitek svědomí mařili jejich stoupenci lidské životy.
    Dá se o mír bojovat? Asi ne, je to vlastně takový protimluv. Kde ho ale hledat? V souvislosti s nadcházejícím adventem se často přeje druhým mír, ale nikoliv ten nadosobní celosvětový. Takový, který může mít každý v sobě, který znamená vyrovnanost se sebou a druhými. Stav, který nebývá samozřejmý, a proto je předmětem přání. Někdy ho sami nemíváme dost, ale dokážeme jím „nakazit“ jiné. Takový mír by jednou mohl dát mír světu.

    Michaela Přílepková

    Autor