Simulované výuky se při didaktickém workshopu zúčastnili studenti 2. ročníku pražského Gymnázia Elišky Krásnohorské.„I přes všechna úskalí zobecňování má dnešní mládež k tomu, být globální a celoplanetární, možná nakročeno daleko víc než my, naše generace,“ soudí PhDr. Jaroslava Schlegelová, CSc. Společně s Mgr. Markem Fajfrem obsahově připravila a moderovala didaktický workshop My a oni, konaný 9. listopadu 2006 na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Uskutečnil se jako součást mezinárodní konference, kterou na téma multikulturalismu a multikulturní výchovy uspořádala PF UK téhož dne. Pod poněkud kostrbatým názvem didaktický workshop se ovšem skrývala především živá ukázka toho, jak by neformální výuka multikulturní výchovy mohla – a nejspíš také měla – vypadat.

    Ještě než hodina doopravdy začne...Tomáš, Janča, David, Věrča, Bóďa, Lucka, Ondra, Martin… Tucet studentů Gymnázia Elišky Krásnohorské v Praze 4-Michli sedí na židlích do půlkruhu – každý má na sobě připnutou cedulkou s křestním jménem – a než hodina začne doopravdy, jeden z nich hrábne do strun kytary a začne zpívat. Ostatní se přidají – a jestli je mezi nimi vůbec někdo, kdo tenhle romský text nezná, aspoň si brouká uvolněnou rytmickou melodii s sebou.

    A pak už si začnou „hrát na školu“: právě mají základy společenských věd.
    Jaké zvíře není typicky české? - Třeba ptakopysk.Učitel je rozdělil do tří stejně početných skupin a každá dostala flipchartový papír s fixem. Během následujících deseti minut se mají ve skupince shodnout na tom, co je pro Čechy netypické. A to hned v pěti kategoriích: jídlo, rostlina, zvíře, hudební nástroj a slovo. Když skončí, pustí se Marek Fajfr do stručného rozboru, v němž vypíchne pár zajímavých souvislostí. Tak třeba: ve všech třech případech jako by se skupinky dohodly, že čím exotičtější zvíře navrhnou, tím lépe. A tak si svých pár sekund slávy užila velryba a dva ptakopyskové. A nebo: pro Čechy netypická slova jsou podle studentů promiň, prosím a děkuji. Jak si to vysvětlit? „Lidé ztrácejí respekt,“ míní Martin. Češi se z pohledu mladých asi moc neomlouvají, a když už, tak spíš zdomácnělým sorry, přestože tohle slůvko je – aspoň jak to cítí Bóďa – takové tvrdší. Pedagog Fajfr ale jejich nepříliš lichotivý závěr mírní vlastní zkušeností z ciziny: „Pracoval jsem ve Švédsku, a promiň mi tam často chybělo. Mnohem častěji to používáme my.“

    Janě (by) se líbilo v Anglii.A už pokládá další otázku: Jaké národnosti byste nejraději byli, kdybyste nebyli tím, kým jste?
    Vícekrát zazní úvodem konstatování spokojenosti s daným stavem, a to i z úst romského studenta Tomáše. Ale když to má být jinak… Pomyslná mapa se začíná vybarvovat vybranými zeměmi „druhé volby“: Thajsko, Rakousko, Tibet, Německo. Mongolsko… Vietnamská dívka Jana by „kdyžtak“ chtěla být Angličankou. „Jsou strašně milí, byla jsem tam, takže to vím ze své zkušenosti,“ dodá na vysvětlenou.

    Kdyby na to přišlo, každý by žil jinde...Marek Fajfr i Jaroslava Schlegelová jsou s výsledkem zjevně spokojeni. Na to, jak vnímáme cizí kraje, má podle učitele Fajfra vliv náš dojem z médií, především z televize, ale též zkušenost z cestování, vyprávění rodičů, známých a podobně. Ve světě jsou na nás coby turisty vesměs laskaví a milí, hodně pomáhají, když je potřeba… – Jenže po delším čase, prožitém v cizí zemi, se zdánlivá turistická nirvána z různých důvodů zpravidla změní, upozornil učitel. Jaroslavu Schlegelovou potěšilo, že sonda mezi žactvem nenarazila na pravý europocentrismus. „A co je zajímavé, nikdo neuvedl, že by chtěl žít v Americe,“ všimla si.

    Z následující úlohy by měl patrně radost Stanley Kramer, režisér slavného snímku z roku 1967 Hádej, kdo přijde na večeři. Tak jako sympatická Joey Draytonová ve filmu oznámí svým rodičům, že se hodlá provdat za černého lékaře, čeká i studenty gymnázia podobný zážitek. Mají totiž sehrát dvě scénky se společným tématem „vypůjčeným“ právě od Kramera. V prvé si česká dívka přivede mezi kamarády do restaurace ruského přítele, ve druhém představí romského nápadníka své rodině. …Ano, hádáte správně: o hysterický výstup byste nakonec nepřišli ani v jedné z nich. V chování aktérů se přitom pochopitelně objevily „probírané“ stereotypy, na které pak poukázali oba učitelé. („Co je to za člověka? Má dlouhý kabát a pod ním určitě samopal, ještě nás tady všechny postřílí…!“ – „Romové mají spoustu dětí, jen aby nemuseli pracovat…“)
    Podle Jaroslavy Schlegelové studenty hraní scének, které si sami „zrežírovali“ a secvičili, bavilo. Tomáš po skončení obou „jednoaktovek“ mimo jiné podotkl, že „nikde se neučí o romských dějinách, tím méně na základce, přestože zmínky jsou už v Dalimilově kronice“.

    Poslední zadání ukládalo gymnazistům zformulovat několik obecných doporučení, jak žít v národnostně i kulturně pestré společnosti. A protože se ukázalo, že zrovna tihle studenti mají v otázce multikulturalismu jasno, jejich rady směřují spíše k těm, kteří zmíněný „problém“ nemají tak „vyřešen“.
    Padlo celkem deset návrhů, které pedagog (a národní koordinátor evropské kampaně Každý jsme jiný, všichni rovnoprávní) Fajfr rozdělil do čtyř základních skupin. Za prvé: Nesoudit jiné podle prvního dojmu, neškatulkovat. Za druhé: Poznávat ostatní, jejich zvyky, tradice a odlišností. Za třetí: Pokusit se vcítit do druhého člověka, dokázat ho pochopit. Za čtvrté: Úsměv. „Mám pocit, že úsměvu jsme schopni všichni; ostatní doporučení jsou více či méně problematická,“ shrnul Marek Fajfr.

    Didaktický workshop na PF UK (vlevo PhDr. Jaroslava Schlegelová, CSc.)Třída pod jeho vedením předvedla přesvědčivý výkon. Dojem z něj mohlo u publika z řad pedagogů jen zesílit závěrečné konstatování doktorky Schlegelové, že její kolega třídu předtím viděl jen asi půl hodiny, nikdy s ní nepracoval a neučil ji. Skutečný učitel základů společenských věd v této třídě totiž seděl od počátku hodiny mezi žáky, označen visačkou se jménem David…

    Po krátké přestávce, vyplněné čilou diskusí mezi účastníky workshopu, přišla na řadu druhá část čtyřhodinového programu. V uceleném bloku se postupně představilo několik organizací zabývajících se vzděláváním učitelů a tvorbou výukových programů věnovaných multikulturní výchově. Jana Tikalová z Organizace pro podporu integrace uprchlíků prezentovala obsáhlý vzdělávací manuál Kompas; jak uvedla, čeština se stala osmnáctým jazykem, do nějž byl přeložen. Na 422 stranách, rozdělených do pěti kapitol respektive šestnácti témat, se Kompas věnuje výchově k lidským právům, zaměřené především na mladé lidi. Jindra Pařízková z Amnesty International ČR propagovala vzdělávací programy pro učitele, Ludmila Součková prezentovala výsledky projektu Jeden svět na školách organizace Člověk v tísni a Dana Moree z Fakulty humanitních studií UK předvedla multimediální výukový program CzechKid. Tento britský formát, přetavený do našich podmínek, nyní podle lektorky Moree prochází ověřovací dvouměsíční fází a od 1. ledna 2007 má být dostupný na internetových adresách www.czechkid.cz a www.czechkid.eu. S projektem CzechKid se již měli možnost seznámit mj. také účastníci konference KONTAKT 2006, který v září uspořádala v rámci kampaně Každý jsme jiný, všichni rovnoprávní Česká rada dětí a mládeže.

    Autor